Pojďme se podívat na nejčastější zkreslení, ke kterým v našich myšlenkách dochází. Jde vlastně o zkreslenou interpretaci událostí, která se může na první pohled zdát nedůležitá, nicméně má zásadní dopady na naše prožívání. Každý máme tendenci k myšlenkám určitého typu a pokud nám sice „banální“ zkreslení v myšlenkách zní v hlavě mnohokrát denně znovu a znovu, stejně tak ovlivnění našeho prožívání je znovu a znovu jedním směrem. Takže pokud si opakovaně říkáme, že jsme to zase zkazili, opakovaně budeme zažívat zklamání a frustraci, která bude negativní koloběh postupně prohlubovat. A tak se může stát, že se postupně dovedete třeba až do deprese. Jednotlivé níže uvedené kognitivní omyly spolu vzájemně souvisí a často se vyskytují společně. 

Všechno nebo nic – pokud se nám něco nepovede na sto procent, řekneme si, že jsme k ničemu. Myšlenky typu: „Nezvládl jsem to…. Zklamal jsem…“, a to v situaci, kdy se přesně řečeno 85 % povedlo a 15 % nepovedlo. Takové myšlenky vedou ke zklamání, smutku. Prospěšnější je pro nás vracet se k přesným faktům. Ty obyčejně nepřináší tak silně negativní emoce. 

Přílišné zobecňování – na základě jedné události hovoříme o vzorci, používáme absolutní vyjádření. Např. manžel mi zkritizoval moji postavu, a tak si řeknu, že mě nemá rád, a tak si nakonec řeknu: „Nikdo mě nemá rád“. Nebo si po dlouhé době vsadím v loterii, nevyhraji a řeknu si: „Nikdy nemám štěstí“. Opět se interpretace dostává dál než skutečnosti, proto je třeba opakovat si fakta a vracet se k logickým úvahám. 

Mentální filtr – zaměření pozornosti pouze na určité skutečnosti, které podtrhují naše hlubší přesvědčení. Např. pokud si o sobě dlouhodobě myslíme, že se nám všechno daří, že jsme něco víc než ostatní, budeme si z objektivních faktů vybírat hlavně naše úspěchy a případné nezdary necháme bez povšimnutí. 

Diskvalifikace pozitivního – pozitivní události či vlastní úspěchy upravíme tak, že se staly náhodou, že vlastně vůbec nejsou důležité, nemají význam, apod.. Zdůvodníme si tak, proč k nim nebudeme přihlížet. 

Závěr skokem – myslíme si, že víme, co si druzí myslí – např. „Šéf je rozmrzelý, to jsem určitě zase udělala něco špatně“. Nebo předvídáme budoucnost – např. „Když půjde manžel s kamarády ven, určitě mě podvede“. Uvažujeme tak vlastně bez dostatečných důkazů a svými negativními závěry si dopředu přivodíme negativní emoce. 

Katastrofické scénáře – často si představujeme nejhorší možné scénáře událostí – např. „Určitě bude zase nemocný“, „Tu hypotéku neuplatíme“, „Seberou nám dům a budeme bezdomovci“, apod. 

Argumentace pocity – předpokládáme, že protože se nějak cítíme, pak to, co nás napadá, musí být pravda. Např. „Jsem zmatený, jsem idiot“. 

„musím“ – aplikace slov „měl bych“, „musím“, apod. v nás rovnou vyvolávají pocity viny nebo neúspěchu. Pokud je aplikujeme na druhé, často vedou k naší frustraci. Celkově tak zvyšují tlak a způsobují úzkost. Pokud se chceme motivovat, efektivnější může být třeba představa cílového stavu nebo postupný realistický plán. 

Značkování – připisování jednoduchých hodnotících označení jako „Jsem idiot“, „Jsem blázen“, „Jsi slaboch“, apod. Situace těmto hodnocením obvykle neodpovídá, protože pokud jsem udělala chybu v úkolu, neznamená to, že jsem idiot, znamená to jen, že daný úkol se mi nepovedl. 

Vztahovačnost – viníme sebe za něco, co má příčinu mimo nás – např. „Přítel neudělal zkoušku ve škole - to je moje chyba, měla jsem mu víc zdůrazňovat, aby se učil“. Nebo si k sobě vztahujeme něco, co se nás vůbec netýká – např. „V práci v kuchyňce si určitě povídali o mě a pomlouvali mě“. 

Tato zkreslení zásadně ovlivňují, jak se budeme v daných situacích cítit a co reálně uděláme. K zefektivnění svých myšlenek vede všimnout si jich a podrobit je logické analýze – Co bychom řekli našemu příteli, pokud by si něco takového myslel? Je to logické? Je to reálné? Je to pro mě prospěšné takhle uvažovat? Beru v úvahu všechny relevantní informace? Odpovídá to zcela skutečnostem? 

Většinou po logické analýze dojdeme k závěru, že naše myšlenka není úplně pravdivá a najdeme racionálnější alternativu. Z našeho úvodního příběhu se může jednat např. o změnu z iracionálního přesvědčení - „Petr mě nemá rád“ na racionální myšlenku – „Petr mě má rád, ale teď je naštvaný, že jsme minulý týden nejeli k babičce“. Změna ve znění myšlenky se možná zdá mírná, nicméně připomeňme si, jak dané prohlášení prožíváme. Pokud si řekneme, že nás manžel nemá rád, vede to ke znepokojení, strachu, úzkosti, možná smutku, či dalším silně negativním pocitům. Pokud si řekneme, že je na nás manžel naštvaný, protože kvůli nám se nejelo minulý týden k babičce, bude nás to pravděpodobně mrzet, bude nám to líto, ale nic víc. A to je znatelný rozdíl.